Duben 2017

Nepotřebujeme feminizmus

28. dubna 2017 v 10:00 | Pupa |  Zamyšlení
Toto téma týdne je pro mě hodně dráždivé, proto produkuji další článek. Tentokrát na sociální bublinu, ve které zaznívá, že nepotřebujeme feminizmus. Být feministka je téměř sprosté slovo. Proč? Protože ženy a muži jsou už rovnoprávní, přece. Boj skončil, sbal si zbraně a táhni domů. K manželovi.

Jo, ale pak je tady taková věc, že třeba "žena se nemůže stát hasičem, protože by nedokázala odtáhnout svého parťáka, kdyby upadl do bezvědomí." (No tak jim dejte stejný fyzický standardy pro přijetí, jako mužům...) "A taky se nerozhoduje racionálně, protože má mateřský instinkty." "A ty ses právě rozbrečela kvůli bakalářce, protože máš PMS - jak to asi řeší řidičky stíhaček v Íránu?" Nebo starý pán na konferenci české sociologické společnosti přesvědčující publikum, že "predominantně ženský kolektiv trpí výkyvy a je nestabilní, tudíž pro práci nevhodný, protože ženy mají menstruaci." Tohle se všechno se ale zdá jako minoritní problémy, nerovnost platů (kterou můžeme vidět třeba v té slavné kauze hvězd Big bang theory) taky, oproti třeba tomu, že podle statistiky stopznasilneni.cz je až 25 % český žen někdy za svůj život znásilněno.

K napsání tohoto článku mě insporovala báseň, která na mě vyskočila na facebooku. Indické děvče popisuje situaci v Indii.
Nechte se unést krásou a sílou poezie "Brown girl's guide to gender".


Já jsem vám ji i přepsala, o překlad se však snažit nebudu, protože bych zabila poetickou část.

First boy, who held my hand told me
boys don't wanna hear about vaginas bleeding.
Younger me could smell the misogyny.
Vaginas only ment to be fucked,
breasts only ment to be sucked,
mouths only ment to blow.
It's true, I know
my waist meant to be compared to an hour glass,
my voice only meant to quiver, "Ugh, please, fast."
Yet, I am silenced.
For all we boil down to is sexual interaction.
Not just me. My mother, sisters, friends,
all quicken their pace post 8:30 in the evening.
My mom telling me to wear skirts out less often.
Nirghaya and more, left forgotten.
We don't want to be another of India's daughters, do we?
So I wear my jeans long and wear my tops high,
don't show my cleavage or a hint of my tights.
Don't want to be mistaken for wanting it.
Cause if I wear less, I'm more than just flaunting it, I'm risking it.
Risking not my virginity, but my life.
My hymen seems to by sacred, told to keep it till I'm wife.
If not, I'm a whore, *** *** and more.
Not as pure as I was before.
15 year old Laxmi didn't like 32 year old Guddu back
and Guddu delt with it real maturely.
He made her the victim of an acid attack.
Laxmi could be your sister, your girlfriend, your cousin,
We're girls, women, human, not a burden.
So I ask my male friend to drop me home
because his privilege will protect mine,
I'm sorry dad, for I was catcalled in my uniform at the age of 9.
This isn't an all men thing I know. Trust me I do.
But the men I can trust are only a few.
At the age of 12 my dra straps were sexualized.
At the same time we don't get damn sexual rights.
My aunt was raped by her huspand, but maritial rape is fine,
Pucker it up, it's a mad design, get in line.
So what I'm trying to say here tonight is
I'm sorry I was brought up in a family where my brother
tought me wrong from right,
where my mother believes in our generation to better the world.
And make it slightly easier for each and every girl.
Thank you.
For I see men in this room,
reaching out for help, realizing the bane of the womb.
Being saved by the sane of a few.
We're all collectively reaching out for you.

Znásilnění a sexuální násilí není abstraktní problém, který se nás netýká, jak mi psali někteří respondenti do dotazníku k výzkumu k mé bakalářce. Stejně tak feminismus není sprosté slovo.

"A proč vlastně jsi feministka?"
Protože věřím, že muži a ženy jsou si rovni. Protože věřím, že není v pořádku, když ti muž řekne "první věc kterou udělám, když potkám holku je, že si představím, jak jí postříkám obličej". Protože věřím, že není v pořádku, když někdo ženám říká, že něco nemůžou dělat, protože mají kvůli menstruaci psychické výkyvy. Protože věřm, že není v pořádku, když někdo mužům říká, že něco nemůžou dělat, protože whatever - mám na mysli teď třeba zůstat s dítětem na "mateřské" dovolené.
Proto jsem feministka.
A myslím si, že velká část lidí ve skutečnosti jsou feministkami a feministy, stojí za stejnými hodnotami rovnosti a svobody, jen v dnešním mediálním diskurzu je feminizmus tak zdiskreditován, že dokonce můj bratr, který je ideově největší levicový liberál jakého jsem kdy poznala, se slovu feministka směje.

Vaše feministka
Pupa

PS: vše v uvozovkách jsem doopravdy slyšela od začátku tohoto roku

Ruská mediálně-sociální bublina

27. dubna 2017 v 8:00 | Pupa |  Zamyšlení
Vzhledem k tomu, že jsem pořád ještě nedočetla speciál Respektu o dezinformacích, otevřela jsem si včera večer rozhovor s Petrem Pomeramstevem, mužem, který dlouhou dobu pracoval pro Ruskou televizi, o ruské propagandě. Nechci jim kredity z tohoto zamyšlení upírat a rozhodně si nechci nárokovat absolutní informační přesnost - v Rusku jsem nebyla, nevím, jak to tam vypadá. Ale souhlasím s panem Pomeramstevem, že píseň v níž se zpívá o tom, jak je Putin jejím snem a snem všech dívek, minimálně vzbuzuje dojem totality založené na charismatickém vůdci (ve Weberově slova smyslu).
Mimochodem stojí za to, pusťe si ji.

Znám (ne, nedivte se. V mé sociální bublině se těmto věcem smějeme...) ještě jednu která je taky hodně výživná. Je tak vtipná, že nevím, jestli je myšlená jako satyra, nebo ne. (Ve videu je možné zapnout české titulky.)



Pomeranstev tvrdí, že tímto způsobem je Putin prezentován všude. V televizní debatě může být levičák i pravičák, mohou se hádat, ale nakonec se shodnou v tom, že Putin je ten správný a je spasitel a ochránce lidu. Tvoří si vlastní opozici aby budil dojem demokracie, která ve skutečnosti neexistuje.

Celý ruský systém vyvolává otázky. Například, proč byla Russia Today jediná televize, která v roce 2008 jako jediná reportovala o údajné genocidě - to se všechna média spikla proti Jižní Osetii a stála za tou zlou zlou Gruzií? Protože just because? Ano, jsou lidé, kterým by právě to, že o události informuje pouze jedno médium, přidávalo události na důvěryhodnosti. Já mezi tyto lidi nepatřím, takže mi připadá, že se jedná spíše o fejkové ospravedlnění Ruského vpádu do Gruzie.

Toto zamyšlení má být spíše neformální, jedná se o příliš kontroverzní a já rozhodně nejsem dstatečný odborník na to, abych zde vytahovala data, fakta a propracované argumenty a detailně reportovala o systému ruské mediální propagandy. Mám popravdě hrozný strach, že se do mě někdo v komentářích pustí. Pojďme si proto raději poslechnout ještě jednu písničku o Putinovi. Tentokrát z dílny mého oblíbeného "late night showmena" Johna Olivera.


Tak vám přeji hezké ráno a nechť jednu nebo druhou písničku nemůžete celý den dostat z hlavy.

Pac a pusu
Pupa
(ppp)

Vždycky tady byla

24. dubna 2017 v 18:57 | Pupa |  Zamyšlení
Měla jsem to štěstí mluvit s Jindřichem Šídlem, čehož si obrovsky vážím, přestože mi mírně přezíravě na moji otázku ohledně sociálních bublin řekl, že jsme v ní všichni a vždycky jsme byli. Přimělo mě to k přemýšlení a musím seznat, že je to velká pravda.

Velkou roli v tom dnes hraje internet, proto se nám vliv sociálních bublin zdá tak velký - to ostatně Šídlo připouští a apeluje na školy, aby v nich byla zavedena informační výchova, jak poznat články vycházející z kvalitních zdrojů a tak. Sociální bublinu jsme však měli vždycky a ne jenom podle Šídla. Emile Durkheim svůj doktorát ze sociologie postavil na teorii dělby práce založené na solidaritě - mechanické solidaritě a organické solidaritě a právě ta mechanická je pro úvahu o sociální bublině zajímavá.

Mechanická solidarita - Durkheim ji spojoval s předmoderní společností, ale dle mého názoru prvky mechanické solidarity nalezneme i v dnešní společnosti, je solidarita založená na podobném osudu. Všimli jste si někdy, jak moc si jste podobní s vašimi kamarády? A že automaticky cítíte empatii a sounáležitost s lidmi, kterým se dějí podobné věci jako vám a máte potom tendenci je zařadit do svého okruhu přátel? Například spolužáci před státnicemi, kteří nikdy neprohodili půl slova si mají najednou spoustu co říct a ne jenom o jejich společném trápění, ale samozřejmě hlavně o tom. To je důsledek mechanické solidariti která nás vede ke spolupráci s lidmi, co mají podobný osud jako my.

Tímto způsobem si vybíráme přátele, logicky si tak sami od sebe tímto způsobem budujeme sociální bublinu - těžko proniknutelnou bublinu, na základě které nám výsledky voleb připadají naprosto nepochopitelné, protože nemůžeme pochopit, kde se všechna ta procenta lidí berou, když my neznáme ani jednoho člověka, kdo by si tohle myslel. No, asi bude náš vzorek trochu zkreslený sociální bublinou.

Vítejte v mojí sociální bublině, doufám, že se vám zde bude líbit.
Vaše Pupa

Patříme mezi ně?

23. dubna 2017 v 17:19 | Pupa |  Zápisky
Máte taky někdy takové myšlenky? Tuším, že nejspíše ano. Nejspíš každý člověk s jistou dávkou sebereflexe chvílemi uvažuje, jestli je chytrý nebo hloupý. Hlavně když víte, že existuje taková sexy věc jako Dunning-Kruger efekt, tak si to myslíte dvakrát více.
Nebo když se snažíte ve škole a je to skoro k ničemu. Zjišťuji, bohužel, že mám na základě hodnocení "významných druhých", kterými jsou v tomto případě mí učitelé a nadřízení, příšernou tendenci přehodnocovat sama sebe. Dostanu hodně bodů z úkolu, jásám a oslavuji. Dostanu málo bodů - pochybuji o tom, zda vůbec jsem schopná.

Na základě toho bych ráda využila tento prostor k mírnému zkoumání davu. Jak se vyrovnáváte s tím, když třeba dostanete za úkol, na který jste byli pyšní jenom 14 bodů z 20? Nebo když se snažíte a přepracováváte práci do školy několik hodin a konzultujete ji ještě s akademicky zdanými přáteli, abyste dosáhli opravdu co nejlepšího výsledku a stejně vám přijde zpětná vazba plná velmi arogantní kritiky se závěrečnou větou - vaši práci hodnotím jako velmi průměrnou - načež se v emailu dostanete ke komentáři abstraktu semestrální práce, kterou píšete na téma, kterému se již přes rok věnujete a úzce souvisí s vaší bakalářskou prací a najdete větu: "doufám, že nepůjde jen o 'výcuc' z uvedeného odborného textu".

A pak si člověk říká? Opravdu jsem takový idiot, že nepoznám, kdy jsem odevzdala kvalitní práci a kdy ne? A opravdu jsem takový idiot, že o tématu, které zrovna zkoumám a kterému bych se chtěla věnovat v budoucnosti, neumím napsat ani 250 slov, ze kterých by bylo poznat, že mám o tématu načtené značné množství literatury?

Nepotřebuju samé jedničky, ale teď balancuji na hraně, jestli opravdu nepatřím do té skupiny "hloupých lidí", o kterých v před týdnem psaném článku tak sebevědomě prolašuji, že neexistují a schází jim jen píle.

Pu-pu-pu-pu-pupa

Nad ranní kávou

21. dubna 2017 v 8:37 | Pupa |  Veršované čmáranice
Za prosklenou stěnou žene se po silnici celý svět,
uklidňuje mě to - na pohled.
Já ještě chvíli nikam spěchat nemusím,
vložím kousek bábovky si do pusy,
do růžového sešitu píšu si růžové zážitky,
abych nezapomínala na příznivé vyhlídky,
a to kafe, ach jak mi tu voní,
mám ho já i anonymní oni
a všechny nás spojuje láska k praženému zrnu.
Co mě dneska všechno čeká? Trnu,
a dopíjím poslední doušky mojí radosti.
černou, bez mléka a s kapkou svůdnosti.

Neexistují

19. dubna 2017 v 19:22 | Pupa |  Zamyšlení
Jo. Hloupí lidé neexistují. A teď si prosím nemyslete, že popírám existenci inteligenčního kvocientu nebo že tvrdím, že všichli lidé si jsou a rodí se si rovni. Nejsou a nerodí. Jakkoli univerzalita lidských práv je nutná a neexistuje žádná autorita, která by měla univerzálně určovat, kdo je rovnější než druhý, genetickou diverzitu popírat nehodlám.

Chci jenom říct, že lidé nejsou hloupí. V poslední době, ať už v diskuzích na internetu, ale především mezi mými přáteli, kteří jsou všichni báječní, nacházím přesvědčení, že lidé jsou hloupí. Sama jsem za toto přesvědčení donedávna sama lobovala. Na což mi maminka vždycky říkala "_____ (doplňte libovolné jméno), jak tohle můžeš říct?!" A já jsem na to prostě odpovídala: "No co, prostě jsou."
Ale oni prostě nejsou.

Už se konečně dostávám k myšlence, kterou chci tímto článkem vyjádřit a to, že lidé nejsou hloupí (po třinácté na pěti řádcích opakuji), jen velká část z nich nenaplňuje svůj potenciál. Mám to štěstí, že jistá část mladých lidí poslouchá, co říkám, a když jsem se s letošním ročníkem těchto úžasných mladých lidí loučila, říkala jsem jim: "Neberte jako samozřejmost, že se zajímáte o okolní svět a že přemýšlíte nad problémy, které se vám ze začátku zdály naprosto abstraktní a odcizené. Neberte to jako samozřejmost, ale dělejte to dál."

To je totiž dle mého názoru problém a tím myslím předchozí tvrzení, že lidé nenaplňují svůj potenciál. Máme bůhvíkolik miliónů neuronových spojení v mozku, tak mi neříkejte, že jsou lidé hloupí. Ne, jenom jsou líní svoje neuronové spojení namáhat, stejně jako jsou líní cvičit nebo ráno vstávat do práce. Mám před sebou informaci, tak si hupky dupky rychle vytvořím názor a je jedno, jak moc je ta informace úplná, pravdivá, v kontextu nebo podložená. Taky máme sexy věcičku nazývanou "confirmation bias", která nás vede k ignorování věcí, co jdou proti našemu názoru. To není hezké, že, mít něco takového v lidské přirozenosti. Je to dost na houby, ale myslím, že bychom se všichni měli aktivně snažit proti tomu bojovat.

Příčí se mi označit za hloupé lidi, kteří jsou prostě jenom líní. A hlavně, co když je někde ve vesmíru něco hluboce špatně a mají pravdu oni a ne já? (Ano, považuji to za hodně nepravděpodobné, ale kdyby náhodou, tak alespoň nebudu za úplného idiota, že jsem jim ne jen vyvracela pravdu, ale ještě je označovala za hloupé.)

Myslím, že už odbíhám od tématu. Jednoduše, lidi nejsou hloupí, jen stejně jako je většina lidí líná zvedat činky, je většina lidí líná napínat neurony. Ne nadarmo se říká, že vystudovat Oxford je obdobně energeticky náročné, jako vyhrát olympiádu.

Pac a pusu, cvičte neurony
vaše Pupa

Chybělo mi blogování

18. dubna 2017 v 19:57 | Pupa |  Zápisky
pupa
puppet, Doll, girl, lass, damsel, plaything

Říkala jsem si už mnoha jmény, ale jako by na tom záleželo. Slovy klasika: to co růží zváno jest, zváno jinak, vonělo by stejně.

Ráda sedím v kavárně s řídkou kávou bez mléka a čtu, nebo píšu. Ráda se učím. Celkem ráda si povídám. Ráda zpochybňuju většinu věcí, které mám ve svém životě. Ráda zpochybňuju sama sebe.

V mém oblíbeném projevu Tim Minchin nabádá, že máme být pro-stuff, ne anti-stuff, tak tady to máte. Mám ráda jídlo. Mám ráda hudbu. Mám ráda svoje oblečení. Mám ráda hodně voňavou přírodní kosmetiku. Mám ráda, když je něco intelektuálně stimulující. Mám ráda lidi, kteří nad věcmi přemýšlí. Mám ráda lidi, co jsou na ostatní hodní. Mám ráda belgické čokoládové pralinky. Mám ráda veršovanou poezii (rozumějte - rýmující se). Mám ráda klasickou literaturu, ale nemusela bych z ní nutně mít depresi - a věřte, že z ní nejspíš depresi mít budu. Mám ráda dobře dělanou žurnalistiku. Mám ráda, když jsou názory podložené fakty. Mám ráda vánoční světýlka kolem postele. Mám ráda, když mám hodně práce. Mám ráda, když dostanu dobrou známku ve škole. Mám ráda pocit z dobře odvedené práce. Mám ráda velkoměsta.

Mám ráda nejspíše hodně dalších věcí, ale tohle nemá být nudný výčet, ráda bych se prostě jednoduše nějak představila.

Říkejte mi pupa, nebo děvčátko. V davu si mě asi všimnete, jsem dost vidět a taky mluvím hodně nahlas. Studuju a plánuju v tom pokračovat, ideálně celý život. #alwayslearning Původně jsem chtěla být novinářka, pak mě jeden bezvýznamný člověk přesvědčil, že neumím psát. Minulý rok jsem se ale shodou okolností dostala k práci, kde jsem si psaní zase mohla vyzkoušet a myslím, že neměl pravdu. Tak uvidíme, kam mě vítr zanese. Mám přítele a je docela fajn, třeba nám to vydrží. Věřím v boha.

Myslím, že na úvod je toho asi docela hodně.
Ahoj, blogu. Budeme se teď asi nějakou dobu potkávat.

Pac a pusu,
vaše Pupa (nebo Pumpa)