Vždycky tady byla

Včera v 18:57 | Pupa |  Zamyšlení
Měla jsem to štěstí mluvit s Jindřichem Šídlem, čehož si obrovsky vážím, přestože mi mírně přezíravě na moji otázku ohledně sociálních bublin řekl, že jsme v ní všichni a vždycky jsme byli. Přimělo mě to k přemýšlení a musím seznat, že je to velká pravda.

Velkou roli v tom dnes hraje internet, proto se nám vliv sociálních bublin zdá tak velký - to ostatně Šídlo připouští a apeluje na školy, aby v nich byla zavedena informační výchova, jak poznat články vycházející z kvalitních zdrojů a tak. Sociální bublinu jsme však měli vždycky a ne jenom podle Šídla. Emile Durkheim svůj doktorát ze sociologie postavil na teorii dělby práce založené na solidaritě - mechanické solidaritě a organické solidaritě a právě ta mechanická je pro úvahu o sociální bublině zajímavá.

Mechanická solidarita - Durkheim ji spojoval s předmoderní společností, ale dle mého názoru prvky mechanické solidarity nalezneme i v dnešní společnosti, je solidarita založená na podobném osudu. Všimli jste si někdy, jak moc si jste podobní s vašimi kamarády? A že automaticky cítíte empatii a sounáležitost s lidmi, kterým se dějí podobné věci jako vám a máte potom tendenci je zařadit do svého okruhu přátel? Například spolužáci před státnicemi, kteří nikdy neprohodili půl slova si mají najednou spoustu co říct a ne jenom o jejich společném trápění, ale samozřejmě hlavně o tom. To je důsledek mechanické solidariti která nás vede ke spolupráci s lidmi, co mají podobný osud jako my.

Tímto způsobem si vybíráme přátele, logicky si tak sami od sebe tímto způsobem budujeme sociální bublinu - těžko proniknutelnou bublinu, na základě které nám výsledky voleb připadají naprosto nepochopitelné, protože nemůžeme pochopit, kde se všechna ta procenta lidí berou, když my neznáme ani jednoho člověka, kdo by si tohle myslel. No, asi bude náš vzorek trochu zkreslený sociální bublinou.

Vítejte v mojí sociální bublině, doufám, že se vám zde bude líbit.
Vaše Pupa
 

Patříme mezi ně?

Neděle v 17:19 | Pupa |  Zápisky
Máte taky někdy takové myšlenky? Tuším, že nejspíše ano. Nejspíš každý člověk s jistou dávkou sebereflexe chvílemi uvažuje, jestli je chytrý nebo hloupý. Hlavně když víte, že existuje taková sexy věc jako Dunning-Kruger efekt, tak si to myslíte dvakrát více.
Nebo když se snažíte ve škole a je to skoro k ničemu. Zjišťuji, bohužel, že mám na základě hodnocení "významných druhých", kterými jsou v tomto případě mí učitelé a nadřízení, příšernou tendenci přehodnocovat sama sebe. Dostanu hodně bodů z úkolu, jásám a oslavuji. Dostanu málo bodů - pochybuji o tom, zda vůbec jsem schopná.

Na základě toho bych ráda využila tento prostor k mírnému zkoumání davu. Jak se vyrovnáváte s tím, když třeba dostanete za úkol, na který jste byli pyšní jenom 14 bodů z 20? Nebo když se snažíte a přepracováváte práci do školy několik hodin a konzultujete ji ještě s akademicky zdanými přáteli, abyste dosáhli opravdu co nejlepšího výsledku a stejně vám přijde zpětná vazba plná velmi arogantní kritiky se závěrečnou větou - vaši práci hodnotím jako velmi průměrnou - načež se v emailu dostanete ke komentáři abstraktu semestrální práce, kterou píšete na téma, kterému se již přes rok věnujete a úzce souvisí s vaší bakalářskou prací a najdete větu: "doufám, že nepůjde jen o 'výcuc' z uvedeného odborného textu".

A pak si člověk říká? Opravdu jsem takový idiot, že nepoznám, kdy jsem odevzdala kvalitní práci a kdy ne? A opravdu jsem takový idiot, že o tématu, které zrovna zkoumám a kterému bych se chtěla věnovat v budoucnosti, neumím napsat ani 250 slov, ze kterých by bylo poznat, že mám o tématu načtené značné množství literatury?

Nepotřebuju samé jedničky, ale teď balancuji na hraně, jestli opravdu nepatřím do té skupiny "hloupých lidí", o kterých v před týdnem psaném článku tak sebevědomě prolašuji, že neexistují a schází jim jen píle.

Pu-pu-pu-pu-pupa

Nad ranní kávou

Pátek v 8:37 | Pupa |  Veršované čmáranice
Za prosklenou stěnou žene se po silnici celý svět,
uklidňuje mě to - na pohled.
Já ještě chvíli nikam spěchat nemusím,
vložím kousek bábovky si do pusy,
do růžového sešitu píšu si růžové zážitky,
abych nezapomínala na příznivé vyhlídky,
a to kafe, ach jak mi tu voní,
mám ho já i anonymní oni
a všechny nás spojuje láska k praženému zrnu.
Co mě dneska všechno čeká? Trnu,
a dopíjím poslední doušky mojí radosti.
černou, bez mléka a s kapkou svůdnosti.
 


Neexistují

Středa v 19:22 | Pupa |  Zamyšlení
Jo. Hloupí lidé neexistují. A teď si prosím nemyslete, že popírám existenci inteligenčního kvocientu nebo že tvrdím, že všichli lidé si jsou a rodí se si rovni. Nejsou a nerodí. Jakkoli univerzalita lidských práv je nutná a neexistuje žádná autorita, která by měla univerzálně určovat, kdo je rovnější než druhý, genetickou diverzitu popírat nehodlám.

Chci jenom říct, že lidé nejsou hloupí. V poslední době, ať už v diskuzích na internetu, ale především mezi mými přáteli, kteří jsou všichni báječní, nacházím přesvědčení, že lidé jsou hloupí. Sama jsem za toto přesvědčení donedávna sama lobovala. Na což mi maminka vždycky říkala "_____ (doplňte libovolné jméno), jak tohle můžeš říct?!" A já jsem na to prostě odpovídala: "No co, prostě jsou."
Ale oni prostě nejsou.

Už se konečně dostávám k myšlence, kterou chci tímto článkem vyjádřit a to, že lidé nejsou hloupí (po třinácté na pěti řádcích opakuji), jen velká část z nich nenaplňuje svůj potenciál. Mám to štěstí, že jistá část mladých lidí poslouchá, co říkám, a když jsem se s letošním ročníkem těchto úžasných mladých lidí loučila, říkala jsem jim: "Neberte jako samozřejmost, že se zajímáte o okolní svět a že přemýšlíte nad problémy, které se vám ze začátku zdály naprosto abstraktní a odcizené. Neberte to jako samozřejmost, ale dělejte to dál."

To je totiž dle mého názoru problém a tím myslím předchozí tvrzení, že lidé nenaplňují svůj potenciál. Máme bůhvíkolik miliónů neuronových spojení v mozku, tak mi neříkejte, že jsou lidé hloupí. Ne, jenom jsou líní svoje neuronové spojení namáhat, stejně jako jsou líní cvičit nebo ráno vstávat do práce. Mám před sebou informaci, tak si hupky dupky rychle vytvořím názor a je jedno, jak moc je ta informace úplná, pravdivá, v kontextu nebo podložená. Taky máme sexy věcičku nazývanou "confirmation bias", která nás vede k ignorování věcí, co jdou proti našemu názoru. To není hezké, že, mít něco takového v lidské přirozenosti. Je to dost na houby, ale myslím, že bychom se všichni měli aktivně snažit proti tomu bojovat.

Příčí se mi označit za hloupé lidi, kteří jsou prostě jenom líní. A hlavně, co když je někde ve vesmíru něco hluboce špatně a mají pravdu oni a ne já? (Ano, považuji to za hodně nepravděpodobné, ale kdyby náhodou, tak alespoň nebudu za úplného idiota, že jsem jim ne jen vyvracela pravdu, ale ještě je označovala za hloupé.)

Myslím, že už odbíhám od tématu. Jednoduše, lidi nejsou hloupí, jen stejně jako je většina lidí líná zvedat činky, je většina lidí líná napínat neurony. Ne nadarmo se říká, že vystudovat Oxford je obdobně energeticky náročné, jako vyhrát olympiádu.

Pac a pusu, cvičte neurony
vaše Pupa

Chybělo mi blogování

18. dubna 2017 v 19:57 | Pupa |  Zápisky
pupa
puppet, Doll, girl, lass, damsel, plaything

Říkala jsem si už mnoha jmény, ale jako by na tom záleželo. Slovy klasika: to co růží zváno jest, zváno jinak, vonělo by stejně.

Ráda sedím v kavárně s řídkou kávou bez mléka a čtu, nebo píšu. Ráda se učím. Celkem ráda si povídám. Ráda zpochybňuju většinu věcí, které mám ve svém životě. Ráda zpochybňuju sama sebe.

V mém oblíbeném projevu Tim Minchin nabádá, že máme být pro-stuff, ne anti-stuff, tak tady to máte. Mám ráda jídlo. Mám ráda hudbu. Mám ráda svoje oblečení. Mám ráda hodně voňavou přírodní kosmetiku. Mám ráda, když je něco intelektuálně stimulující. Mám ráda lidi, kteří nad věcmi přemýšlí. Mám ráda lidi, co jsou na ostatní hodní. Mám ráda belgické čokoládové pralinky. Mám ráda veršovanou poezii (rozumějte - rýmující se). Mám ráda klasickou literaturu, ale nemusela bych z ní nutně mít depresi - a věřte, že z ní nejspíš depresi mít budu. Mám ráda dobře dělanou žurnalistiku. Mám ráda, když jsou názory podložené fakty. Mám ráda vánoční světýlka kolem postele. Mám ráda, když mám hodně práce. Mám ráda, když dostanu dobrou známku ve škole. Mám ráda pocit z dobře odvedené práce. Mám ráda velkoměsta.

Mám ráda nejspíše hodně dalších věcí, ale tohle nemá být nudný výčet, ráda bych se prostě jednoduše nějak představila.

Říkejte mi pupa, nebo děvčátko. V davu si mě asi všimnete, jsem dost vidět a taky mluvím hodně nahlas. Studuju a plánuju v tom pokračovat, ideálně celý život. #alwayslearning Původně jsem chtěla být novinářka, pak mě jeden bezvýznamný člověk přesvědčil, že neumím psát. Minulý rok jsem se ale shodou okolností dostala k práci, kde jsem si psaní zase mohla vyzkoušet a myslím, že neměl pravdu. Tak uvidíme, kam mě vítr zanese. Mám přítele a je docela fajn, třeba nám to vydrží. Věřím v boha.

Myslím, že na úvod je toho asi docela hodně.
Ahoj, blogu. Budeme se teď asi nějakou dobu potkávat.

Pac a pusu,
vaše Pupa (nebo Pumpa)


Kam dál